„Máchej, máchej, to vyjedeš, to dáš!“ Tahle věta vás bude na Varangeru motivovat i děsit, bude se vám o ní zdát, budete na ni často myslet a budete se na každém kopci znovu a znovu učit, jak z toho máchání vymáčknout maximum a prostě to nevzdat.

Rád bych se podělil o zážitky z letošního přejezdu přírodního parku Varangerhalvøya na snowkitu, což je akce inspirovaná jedním z nejnáročnějších snowkitových enduro závodů VAKE, ale přizpůsobená pro ridery, co reálně tráví většinu svého pracovního času v kanclu. O co přesně jde? Vezmete draky, lyže, spacák, stan a jídlo na pár dní a pod dohledem Lafáka v roli instruktora a expedičního vůdce vyrazíte doprostřed národního parku užívat si tuhle naprosto opuštěnou a absolutně překrásnou část světa. Je to chráněná oblast ležící za polárním kruhem na samotném severu Norska a je, stejně jako celá akce, silně svébytná.

Začínáte na břehu Barentsova moře a dostanete se do nadmořských výšek kolem 600 metrů. Když máte štěstí na počasí, užíváte si cestou výhledy na sluncem zalité kopce kolem vás a bez obav to pouštíte svojí maximálkou dolů z kopce, protože kilometr před sebou vidíte parádní rovinku a protisvah s čerstvým hlubasem, kde v klidu zabrzdíte. Nebo se případně trochu vymelete, ale hlubas vás podrží… Když máte na počasí trochu míň štěstí, nevidíte na krok, bourá vám přímo do obličeje sněhová vánice a vítr kolem 20 metrů, jste promočení a je vám fakt kosa. Během několikadenního přejezdu nejspíš zažijete obojí. Stejně jako my. Počasí se tam umí změnit velmi rychle a k celkové atmosféře Varangeru to prostě patří.

Co se týče spaní na expedici, tak tam jsem si silně rozšířil hranice toho, co je vlastně ještě v pohodě. Spí se různě. Můžete si třeba postavit stan a na zasněžené pláni vystavené větru použijete místo stanových kolíků celé lyže, aby vám to všechno neuletělo. Nebo když se chcete trochu hecnout, spíte v záhrabu. Což má tady v arktické oblasti taky svoje kouzlo, zejména když máte nad hlavou polární září. Mimochodem zajímavý detail, vlastně to trochu nechápu, ale nikdo jsme z toho nechytli ani rýmu.

Svahy kopců zpravidla nejsou moc příkré, takže se po nich dá jezdit celkem kdekoli a každý si tam najde sklon, který pro sebe považuje za tak akorát dobrodružný. A nahoře mezi vrcholky se táhnou pláně a ty jsou skutečně rozlehlé. Jen pro úplnost, nepředstavujte si význam slova „rozlehlé“, jak ho známe z Čech. Tohle je norsky „rozlehlé“. To znamená, že jedna planinka svou rozlohou odpovídá takovému standardnímu prostoru pro celodenní výlet na Božáku. A sníh je všude. Žádné stromy, prakticky žádné kameny, jen nekonečné zasněžené pláně.

Za těch pár dní jsme najezdili přes 300 km. Většinou jsme měli fajn vítr, někde mezi 5 a 15 metry za sekundu. A podle síly větru jsme brali většího nebo menšího draka. Kvůli proměnlivým podmínkám měl každý s sebou od Lafáka připravené celkem tři draky, to je v zásadě nutnost – čtyřku do silného větru (tu jsme jezdili tak polovinu času), pak něco středního kolem devíti metrů a pak patnáctimetrového draka pro situace, kdy vítr začne polevovat a vy začnete propadat panice a mácháte a mácháte.

Když se vám povede trefit velikost draka na vítr správně, můžete volit jízdní styl podle chuti. Buď za to pořádně zaberete, nasadíte závodní polohu a valíte jakýmkoli směrem, co to jde. Anebo se na těch lyžích tak nějak odpočinkově postavíte, držíte se baru jako tyče v tramvaji, kocháte se okolní krajinou a v klidu se necháte vesměs zadarmo dovézt do cíle.

Když vás ale drak sám pro nedostatek větru do kopce netáhne, musíte s ním začít máchat, technicky a citlivě, abyste se vůbec pohnuli z místa. A co když to neumácháte? No tak to jste v… Když se rozhodnete to vzdát, zabalíte draka, natáhnete na lyže skialpové pásy a vyrazíte po svých. Ne že by to nebyla fajn procházka nebo že by se tím výhledy jakkoli pokazily. Ale nabídnu pro srovnání pár čísel. Poslední den expedice mi hodinky v jednu chvíli ukazovaly ujetých 79,8 km za 4 hodiny a 32 minut. Na skialpech v tomhle terénu jdete maximálně 5 km za hodinu. No a když jste uprostřed parku šedesát kilometrů od základny, nemáte signál, pozítří vám letí letadlo domů a vám to do kopce nejede, tak se soustředíte hlavně na jedno. Máchej, máchej, to vyjedeš, to dáš…

Celá akce mi přinesla pochopitelně ohromný posun v technice jízdy na snowkitu, ale hlavně seznámení s realitou malé polární expedice. Sám bych se do takové šílenosti nikdy nepustil, ale když víte, že vám to organizuje někdo, kdo takové věci sám jezdí v mnohem horších podmínkách už hromadu let a pořád je živ a zdráv, tak mu prostě věříte a jdete do toho. Není to pro každého, ale takhle zpětně bych řekl, že je to datelnější, než to vypadá na první pohled. Takže Lafoune, dík! 😊