Celý život jsem preferovala tropické destinace, ideálně v rytmu samby a sklenkou studeného drinku v ruce. Změna nastala až se snowkitingem, který mě uchvátil hned při prvních pokusech o jízdu. Kitovat můžete i na vodě v teple, ale zima a zasněžené planě vám rozšíří obzory a dodají této aktivitě další možnosti pro nekonečné dovádění s větrem.
Skvělé podmínky pro snowkiting nabízí Norsko, kde jsem byla již počtvrté. Hardangervidda je nejpopulárnějším místem pro snowkite. Široké zasněžené pláně, kopečky, jezera, prostě dokonalé hřiště, kde se můžete vyřádit bez ohledu na otevírací dobu. Mnoho českých škol míří právě sem. KITEFORCE přichystal pro své klienty, mimo standardní Hardu, i snowkite expedici do národního parku Varangerhalvoja úplně na severu Norska, 300 km severně od polárního kruhu.
Nemusela jsem se dlouho rozhodovat, a bylo mi jasné, že tento rok pojedu na Hardu a zároveň si nenechám ujít i expedici Varanger. Tušila jsem, že výjezdy v národním parku nebudou zadarmo, proto jsem první zastávku pojala jako přípravu na výjezdy za polárním kruhem.
Naše severní výprava se skládala z pěti členů: Lafoun, Šlapák, Jirka, Míra a Marcela. Náčelník “Lafoun” je věčný dobrodruh, charismatická osobnost, která vás dokáže tlačit za hranice vašich možností a má asi nejširší zkušenosti v tomto sportu v Česku. Šlapák překvapil všeobecným rozhledem a všem nám vyrazil dech svým kuchařským uměním. O naše žaludky se staral tak dokonale, že po návratu z expedice máme všichni o pár kilo navíc. Jirka je velký sportovec, účastnil se a dokončil Ironmana, několik marathonů, a zároveň je neskutečný vtipálek, který vás pobaví za každé situace. Míra je bývalý voják, který se účastnil několika vojenských misí (např. Afghánistán). Vojenská služba ho vytrénovala k dokonalé připravenosti. Mírova sportovní výbava nás všechny přiváděla do rozpaků. Postupně mu každý člen naší výpravy odebral něco, co mu zrovna chybělo. No a pak tu jsem já, Marcela, outdoorová nadšenkyně, skiaplinistka. Holka z města, která spíše zapadá do této skupinky pouze množstvím vypitého alkoholu. S klukama se v kitingu nemůžu srovnávat. Jediné plusové body, které mohu nasbírat jsou ve snaze se jim vyrovnat a nenechat se setřást za prvním kopcem.
Lafounovi se na základě jeho zkušeností z minulých výprav povedlo vybrat dobrý tým, který se skvěle doplňoval po celou dobu naší výpravy. Jirka s Mírou zvolili cestu letadlem do Kirkenes, kde jsme se měli potkat. Já, Šlápak a Lafoun jsme jeli přeplněným minibusem z Hardy až na samý sever Norska. Cesta byla dlouhá 2000 km, rozlehlé lesy mě uspaly tak tvrdě, že jsem se probudila až v cíli cesty. Let zbývajících členů výpravy měl zpoždění kvůli bouřce v Tromso. Ze zvědavosti jsme tedy zajeli na ruské hranice. Nikde ani noha, všechno zavřené, hned nám bylo jasné, že o přechod do Ruska se nemáme pokoušet. Pár hovězích nápadů, jak překonat hranici na kitech sice padlo, ale nikdo z nás nechtěl riskovat nezdar naší plánované expedice, kvůli hrátkám na ruských hranicích. Zajímavá byla změna časového pásma, kdykoliv se přiblížíte k hranicím na chytrých hodinkách se změní čas. U Ruska o dvě hodiny, u Finska o jednu a Norsko má stejný čas s Českem. Totálně mě to zmátlo, plašila jsem, že musíme na letiště, vyzvednout ostatní členy výpravy, než mi došlo, jak se věci mají. Konečně jsme byli v kompletní sestavě na místě. Lafoun pronajal velký dům na břehu Barentsova moře ve vesnici Vadso. Kousek za domem (cca 250m) stačilo nadhodit kity a národní park Varangerhalvoja byl náš.
První den jsme pojali rozjezdově. Autem jsme dojeli do Varda, kde foukal pro ten den nejlepší vítr. Hned kousek od silnice jsme zvedli kity a jezdili až do setmění. Místní zvědaví obyvatelé kolem nás jezdili na skútrech, aby otestovali naši rychlost, kitery tady nevidí moc často.
Hned na další tři dny (dvě noci), kvůli předpovědi počasí, naplánoval Lafoun přejezd národního parku Varangerhalvoja. Cesta měla několik záchytných bodů a variant s možností změny trasy, dle toho jak nám to bude „ocejpat“. Startovali jsme přímo za naším domem a za slabého větru. Po chvilce mi zbytek party zmizel za prvním kopcem. Lilo ze mě, že by mě mohli ždímat, jaké mi při snaze o jízdu v bezvětří bylo horko. Mužská část naší výpravy byla na přejezd pořádně natěšená a zdálo se mi chvilku, že se nikomu na mě nechtělo čekat. Hned na začátku výjezdu jsem měla pocit, že tam nemám co dělat a moje příprava na tuhle akci prostě nestačí. O pár km dál, stále v dohledu, na mě parta čekala. Významným místem našeho přejezdu byla hora Falkefjell. Na kopec jsem vylítla s „přehuleným“ drakem a hrůzou v očích. Jinak řečeno, vítr byl silný, kite velký a já měla co dělat ho udržet. Na špičce hory se jezdilo po ledu sem a tam a na první pohled bylo vidět, že je to jízda na hranicích mých možností. V silném větru na vrcholu hory mi vypla lyže, měla jsem co dělat, abych ji s přivázaným drakem zacvakla zpět. Falkefjell byl teprve asi v polovině nejkratší možné etapy pro dnešní den a Lafoun začal celou výpravu popohánět dopředu, abychom stihli první záchytný bod ještě před příchodem sněhové bouře. Měla jsem promotanou šňůru u kitu, ale kvůli silnému větru a nedostatku času již nebyl prostor, abych si vzala menšího draka. Dostala jsem radu, že drak jezdí i tak, nemáme čas na další zdržení. Šlapák mi dělal vodiče, abych se již nikde netoulala a hlídal i zbytek naší výpravy. Posledních 8 km trasy jsme objížděli hluboké a široké údolí, skrz které se nám nechtělo projíždět. Bylo jasné, že uvnitř bude bezvětří. Objeli jsme ho delší trasou po zasněžených vršcích. Zatímco já jela na lehko, chlapi táhli saně s jídlem, kity, stany a vším dalším vybavením. Zhruba 5 km před cílem jsme jeli opět po větru (downwind) a vítr dle předpovědi dynamicky zesiloval. Hustě sněžilo a foukalo určitě přes 10 m/s.
Konečně jsme u chatky! Dojeli jsme, TOP. Euforie. Míra a Jirka zavřené komory AEROS NAVY a GIN Instinct 15qm, Šlapák GIN Spirit 12qm, Lafoun svojí „černou mambu GIN Boom“ 10qm (celých 10 dní na severu nejezdil nic jinýho). Já měla 8qm GIN Marabou – hybrid singelskin. Všichni notně přebušeni (Pozn. hodně větru, velký kite). Lafoun nejřív přistál Jirku a ten pak pochytal ostatní účastníky expedice, sám v tom hrozném větru nemohl nikdo přistát. V turistické chatce musíme přespat. Za chvilku již v kamnech hořel oheň, postupně jsem se dala do kupy, a úleva byla vidět i na pánské části výpravy.
Následující den nás zastihla sněhová bouře, z chatky jsme se dostali až pozdě odpoledne. Nádhernou zasněženou pláň nasvítilo sluníčko a my jsme se s kity rozjeli do všech stran a užili si skvělou jízdu v samém centru NP Varangerhalvoja. Ráno jsme si přivstali a vyrazili zpět do naší základny, barák blízko městečka Vadso.
Po třídenním výjezdu jsme všichni až na ironmena Jirku toužili po odpočinku. Náčelník Lafoun mezitím připravil plán dalšího dvoudenního expedičního výjezdu natěžko. Nyní jsem do toho šla s tím, že přenocuji ve stanu. Vyrazili jsme tentokrát z Varda. Výjezd byl vždy plánován k předpovídané síle a směru větru. Od samého začátku jsem se snažila držet s kluky tempo, nicméně 20 km jízdy v jednom směru, tentokrát bočák-lehká stoupačka, mi dalo pořádně zabrat. Pánové si kiting užívali a přebytečnou energii strávili jízdou v impozantním kaňonu. Šlapák se rozhodl, že místo projede i s přivázanými boby. Několikrát se zasekal a ostatní dostali prostor prozkoumat místní pláně. Další kousek se vydařil náčelníkovi, kterému se propadly saně do potoka. Saně bleskurychle zmizely pod sněhem a Lafoun zůstal viset nad nově vzniklou propastí. Podobných záseků nás cestou potkalo ještě pár. Zpočátku je člověk rád, že se muže nadechnout, pokud ale čekáte další hodinu, jízda po okolí vás rázem přestane bavit a dá se do vás zima. Nicméně i o tom je expedice, nejedete sám, musíte si hlídat parťáky, jedete jedním směrem, při mlze nebo špatném počasí se držíte pohromadě a když se něco stane, musíte počkat na ostatní. Počasí se zde mění neustále. Z bezvětří máte rázem sněhovou vánici a po další chvíli může opět přijít Slunce. Noc jsem opravdu přečkala ve stanu při teplotě -20°C, kvalitní vybavení mi zajistilo teplo, nic mi nechybělo. Z našeho dvoudenního výletu jsme se na lyžích s draky vrátili až zpátky do místa startu, kde jsme měli auto. Po splněné misi opět následovala odměna, Šlapák uvařil k večeři ohromné king kraby, které jsme spláchli výborným vínem od Jirky. Přes noc napadla hromada sněhu, tak krásný a nadýchaný prašan jsem nikdy neviděla. Foukal parádní vítr a dokonce jsem si zvykla i na „přehulený“ kite. Vyrazili jsme do 10 km vzdáleného „grand kaňonu“, do Coloradské plošiny v USA měl sice daleko, ale zasněžený kaňon vypadal impozantně. Lafoun balancoval na jeho hraně, Šlapák mu jezdil ve stopách, Jirka neúnavně zkoušel své skoky do výšky a já s Mírou jsem se držela v rozumné vzdálenosti.
S každým výjezdem jsme najeli zhruba 70 km, zlepšení naších kiterských dovedností bylo patrné s každou jízdou. Zbývaly nám poslední dva dny do odjezdu. Po vydatné snídani, kterou nám Lafoun vždy přesně na 8 hodinu nachystal, jsme se vydali za barák a na kitech zamířili do Jakobsleva, vítr foukal z lehka do zadoboku. Cesta vedla mezi stromy a chatkami. Musíte si dát pozor, abyste se někde nezamotali. Když je vítr slabý s velkou jistotu nějaký strom zasáhnete, když je silný, tak vám sice drží kite ve vzduchu, ale může se o nějaký strom zadrhnout. Nejlepší je střední vítr, který nám zrovna ten den foukal a my úspěšně prokličkovali až do Jakobsleva, kde nás vyzvedl Lafoun. Poslední den jsme šli kitovat jen s Jirkou, tentokrát jsme z Jakobsleva chtěli přijet až k našemu domu. Začátek cesty mě vyděsil, Jirka mi řekl, že v přezkáčích, batohem na zádech a lyžemi musím vylézt skálu nad námi, abychom na kouzelném vyvýšeném místě mohli odstartovat naše kity. Myslela jsem, že je to sranda, ale když Jirka začal pronásledovat bílého zajíce, aby našel nejlepší cestu pro nás, trochu mi zatuhlo. Při lezení jsem si musela sundat rukavice, skála byla místy zasněžená a nešlo se pořádně ničeho chytnout. Jirka vylezl první a spustil mi dolu svůj trapéz po kterém jsem bez jištění vyšplhala nahoru. Významně jsme se poplácali po ramenech a nastartovali kity. Cestou jsem se dvakrát zamotala do stromu, měla jsem smůlu, přestal mi foukat vítr. Nezbylo mi nic jiného než všechno sbalit a vyrazit na skialpech. Na vršku už opět foukalo, větru nebylo moc, ale plouživým tempem a s vydatným loopováním jsme dojeli až k baráku.
Expedice Varanger trvala 10 dnů, celkem jsme najeli 500 až 800 km. Jezdilo se neuvěřitelných 10 dní z 10ti. Nešlo nám o najeté kilometry, ale o zážitky, které s cestou přišly. KITEFORCE, Lafoun se staral přímo fantasticky od jídla, kompletního expedičního vybavení až po množství nachystaných kitů. Vše bylo připravené a každou nenadálou situaci dokázal vyřešit, tak aby nám expedici nic nenarušilo.
Dnes již z vlastní zkušenosti vím, že expedice není pro každého, musíte počítat, že jedete ve skupině několik dnů a sám se nemůžete vrátit. Varianta ústupu tady neexistuje, pokud nemáte zrovna zlomené obě nohy, trasu prostě musíte dojet. Studená zima vás doprovází celý den, i když máte nejlepší rukavice, stejně budete mít zmrzlé prsty. Při romantickém spaní ve stanu si neusušíte věci a další den jedete minimálně v promrzlých botách. Místo záchodu si kopete díru do sněhu, chcete-li se umýt, tak zase jedině ve sněhu. Celá expedice je o nepohodlí, které podstupujete dobrovolně, ale jste nesmírně šťastný, když dosáhnete svého cíle. Uvědomíte si, že věci, které se pro vás staly běžnými, nejsou dostupné na opuštěných mrazivých pláních severního Norska, a při návratu si začnete vážit úplně banálních věcí. Přesto všechno dny strávené za severním polárním kruhem byly jedny z těch vůbec nejlepších v mém životě.
